Všechno má svůj čas

Přátelství, touha, vášeň a láska. Láska, která má mnoho podob. Bolest, která má natolik silnou moc, že hlavní hrdinku postupně naučí vidět věci jinak. Dokáže v ní probudit cit ke člověku, který jí byl vždy nablízku, vždy čekal, vždy byl připraven jí se vším pomoci, jen ona ho přes všechny své cíle neuměla zcela pustit do svého raněného srdce.   …Celá krajina se pohádkově třpytila. Zdejší rozmanitosti přírody i města tak dostávaly neopakovatelně kouzelný nádech. Nicol s Tomem se nedokázali ubránit pocitu, že jsou v jednom z nejkrásnějších lázeňských měst, jaké spolu kdy v životě navštívili. A že jich za ty roky bylo opravdu hodně! Možná to tak na ně působilo i proto, že poprvé podobný výlet absolvovali bez doprovodu někoho dalšího. Svým vnitřním pocitům se tak mohli oddávat zcela svobodně, bez jakéhokoliv omezení a bez toho, aniž by se báli reakce někoho z přihlížejících. Zastavili se až uprostřed jednoho z mnoha zdejších parků. Hleděli na sněhem zapadanou kašnu. Bylo na ní něco zvláštního. Moc se jim líbila. „Vypadáš tak šťastně,“ prohlásil Tom, když si už po několikáté všiml, v jak silné euforii se Nicol celý den nachází. „Taky, že jsem! Někdo tam nahoře mě musí mít vážně hodně rád, když tě přiměl, abys mě navštívil v tomto kouzelném čase Vánoc!“  „Jestli tě má rád někdo tam nahoře, to teda nevím. Ale tady
více informací