Tynošita - Maňas Dalibor

Údělem umělce vždycky je samota. K samotě patří pes a kůň. Zvíře vedle tebe samotu podtrhne. Mráz, cigareta a kafe. Až když se vysereš ráno v mrazu
na latríně, teprve potom opravdu se rozední. Pravá tvář se skry´vá v každodennosti: Každá vesnice má svou metalovou kapelu, která každy´ víkend obráží zábavy v okolí… Na vesnici vyrábějí z motorek a trabantů traktory… Vesnice vyčkává, na obzoru žádná kosmická loď nepřistává. Cestou zpátky vzali jsme paní stopařku. Smrděla. Dalibor se smál mé lidumilnosti. Život je vy´let. Rytmus a teprve potom zvuk, zvuk důležitější než hudba. Táhli jsme z nádraží v Moravsky´ch Bránicích nahoru k chatám. Půda zmrzlá, na ní sníh, na bobu ve vleku můj starší syn. Tehdy tak maly´. Vedle poskakovala Ty´na, ještě živá. Chatová osada úplně prázdná. Hlavně by´t stranou, vůbec ničemu se nedivit, proplout městem bez emocí. Neklid je v těch druhy´ch. V kamnech praskalo, za okny mráz, dítě usnulo a my jsme psali na střídačku. Každej jednu dvě věty, vznikaly manifesty. Když padaly Perseidy, co sis přál? Nic, já jsem to nestihl. Čím míň krámů sebou taháš, tím se ti jde líp. A tvá elektrická kytara o to tvrději zní. Karel Škrabal
více informací a parametry