Pytláci textů - Henry Jenkins

Obraz diváků televizních seriálů a dalších pořadů jako pasivních konzumentů je zakořeněný i dnes, v éře internetových televizí, streamování a obsahu dostupného kdykoli "na přání". V době, kdy americký kulturní a mediální teoretik Henry Jenkins psal svou knihu Pytláci textů (1992), však byla tato charakteristika přijímána takřka bez výhrad i odborníky z oblasti mediálních studií. Jenkins svůj odborný zájem soustředil na jednu specifickou skupinu diváků, fanoušky, a podrobně analyzoval jejich sociální praktiky a kulturní produkci, díky čemuž se mu podařilo dobově převažující přesvědčení o pasivitě seriálových diváků zásadním způsobem problematizovat.

Henry Jenkins se ovšem v Pytlácích textů neopevňuje jen v pozici distancovaného akademika, ale píše zároveň i jako dlouholetý fanoušek aktivně zapojený do komunitních aktivit. Tato jeho dvojdomost, která je v textu neustále reflektovaná, mu přínosně umožnuje odložit do té doby obvyklý znevažující tón a ponořit se bez zlehčování do fascinujícího světa fanoušků.

Základním pozorováním, z nějž Jenkins ve svých analýzách vychází, je to, že fanoušci filmy, seriály a další žánry nejen konzumují, ale také je dále přetvářejí, navazují na ně a přepisují je. A ne vždy souhlasně: nezřídka se jejich texty vymezují proti pojetí narati
více informací a parametry