Nikoho nečekám - Škrabal Karel

Když byl Karel Škrabal součástí nastupující básnické generace, jeho verše četli jen kamarádi. Vyučil se mistrem skvěly´ch sloganů. Jenže pro umělce byl pouhy´ novinář, na literární scénu příliš vulgární, akademikům se jevil jako „zprávař“ a aktivista. Vítrholc musel přijít. Na palubě parníku, ktery´ se měl jmenovat vídrholec (z němčiny, základem druhé části je slovo holz čili dřevo), učinil Karel nejzásadnější manažerská rozhodnutí. Začal číst po klubech, barech a kavárnách. Vydal desku, několik almanachů, několik básnicky´ch sbírek. Hlouběji přilnul k avantgardě a undergroundu. Mezioborovy´ umělecky´ provoz se stal součástí jeho bytosti stejně jako asociace na slova vítr a holy´. Mimochodem podle Českého etymologického slovníku Jiřího Rejzka byl Vídrholec les na cestě z Českého Brodu do Prahy, ktery´ by´val skry´ší loupežníků. Nechceme by´t ani hezčí, ani lepší. Střežíme tajemství. Obyčejné nezapomenutelné chvíle. Umíme se bavit. Dalibor Maňas Moc se to neví / Vyhrává ten kdo stojí“ utrousí lakonicky Karel Škrabal ve sbírce Nikoho nečekám, protože v předchozím verši „kdekdo běží jako o život“. Trochu to připomíná taoistickou ideu wu-wej: nezasahování, nekonání, nečinnost. Protože „přílišné úsilí brání dosažení cíle“ (Tao-te-ťing). A také to upomíná na epitaf vytesaný na jednom z náhrobků hřbitova v kaliforn
více informací