Navštěvovat želvu

Doba je těhotná kamením, ještě se to však neví. Jen pár škaredých zjevů, jimž se nadává do básníků, krákorá cosi o temnotě, která nastane, až se narodí smrt. Naštěstí jim není rozumět. V ulicích bují karneval, žezla se chopil nový lidský druh, homo ludens — napříště už za sebou děti této země nikdy nepřestanou tahat řehtacího kačera. Zrušený Bůh slyší, ale nerozumí. Lidstvo konečně našlo svou vlastní univerzální řeč: slova bez obsahu… Tak nějak lze shrnout apokalyptickou vizi, od níž se Jiří Rulf odráží ke své kruté, absolutní, do intimních hloubek těla, zakoušeného jako jedna otevřená rána, prožité při se současností. Ale pozor: ani loňská autorova novela Jmenuji se Offenbach, ani tato jeho nová, šestá řadová lyrická sbírka (a desátá básnická kniha vůbec) se apokalyptickým východiskem nevyčerpává. S básníkem lajícím dnešku to v novele nakonec dopadne o hodně jinak, než bychom čekali na počátku — a než si bohužel někteří čtenáři stihnou všimnout až do konce. Zde v lyrické knize pak Rulf proti zlu a temnotám staví soucit, lásku, vznešenost i třeba věrnost pravému tempu existence, jehož komickým symbolem se tu stává pomalu lezoucí želva. Naději, byť pozapomenutou, konečně skýtá i něco tak nepravděpodobného, jako je poezie: papír stržený vzdušným proudem až do nebes.Pavel Janáček
více informací a parametry