Čtyři múzy, Haydocková Sophie

Vídeň začátku 20. století je plná umění, hudby i radikálních myšlenek. Egon Schiele maluje své modelky odvážným novátorským způsobem. Kdo jsou ale ženy, které shlížejí z jeho obrazů? Adele už nějakou dobu pociťuje nutkání, které nedokáže popsat. Neodbytné chvění v břiše, všeprostupující neklid… Copak to necítí všichni? Tu naléhavou potřebu jednat, dosáhnout změny? Nemodlí se za to, aby se něco stalo? Něco, co od základu změní jejich život? „Gertrude, slibuji ti… slibuji, že jednoho dne, až budeme starší, se přestěhujeme do Vídně a budeme žít v krásném bytě. Jen my, sami dva.“ Čím víc nad těmi slovy Gertrude přemýšlí, tím větší váhu jim přikládá. Po ničem jiném netouží. Je to příslib, který si nenechá utéct. Pózováním pro Egona se Wally dostává do hypnotického transu. Cítí oči, přízračné oči, které si prohlížejí její tělo. A intenzita těch pohledů a z nich vyzařující přesvědčení, že jim patří, že ji mohou vlastnit, ji nutí o to pronikavěji hledět do očí Egonovi. Oplácí jí to pohledem plným porozumění a rovnosti, zatímco jeho štětec zachycuje nejen všechno před ním, ale i mezi nimi. Srdce Edith svírá neviditelná ruka. Vidí sebe samu v rozkvětu, zahazující staré představy o tom, kdo je, a měnící se v nové já. Postavit se svému otci a své touze by ale znamenalo, že ten přerod utne v zárodku. Jakkoliv se roz
více informací a parametry